LIR 11

k.k. Landwehrinfanterieregiment Jičin Nr.11

Vznikl v r. 1889 spojením tří českých zeměbraneckých praporů a to : č. 29 Hradec Králové (od r.1886 Jaroměř), č. 43 Jičín a č. 44 Trutnov (od r.1884 také Jičín). Všechny tyto prapory byly založeny v r. 1869. V r. 1889 pak byly ještě s původním číslováním podřízeny jednomu plukovnímu velitelství, v r. 1894 byl pak definitivně ustaven 11. zeměbranecký pluk a prapory standardně přečíslovány na I. (dříve 43.) II. (44.) a III. (29.).

Dislokace pluku v r. 1914 :

Štáb pluku a doplňovací prapor v Jičíně, velitel pluku Oberst Emil Stangl

I. prapor Jičín, velitel Oberstleutnant Karl Petzold

II. prapor Jičín, velitel Oberstleutnant Josef Basler

III. prapor Jaroměř, velitel Oberstleutnant Ignaz Bezděk

Jaroměřští landveráci

"Po roce 1866 asi v letech 1868-1870 zřídilo Rakousko-Uhersko po vzoru pruském zeměbranu s vlastním ministerstvem zeměbraneckým a nejvyšším protektorem arcivévodou Rainerem. V Uhrách pojmenována honvédy, taktéž s vlastním ministerstvem a nejvyšším protektorem arcivévodou Josefem palatinem uherským. U nás v Cislajtanii dělila se zeměbrana na 78 batalionů (praporů) číslem 1 až 78 počítaje. Tyto prapory neměly stabilní vojsko, nýbrž jenom tak zvané kádry, které měli za povinost z jara a na podzim vycvičiti nováčky ve zbrani a sice po dobu 8 neděl. Velitelem takového kádru byl starší hejtman neb major přesazený ze řadového vojska, dva starší důstojníci nadporučíci a jeden důstojnický zástupce; z mužstva 2 šikovatelé, 4 poddůstojníci, 25 mužů, 1 zbrojmistr (puškař), 1 důstojník skladištní a 1 poddůstojník.

Taková byla situace zeměbraneckého vojska, když Jaroměř v čele se svým purkmistrem Antonínem Vodákem ucházela se v letech 1886 o posádku vojenskou v Jaroměři a skutečně tehdejší městské radě (zastupitelstvu) bylo z vyššího místa vojenského oznámeno, že Jaroměř dostane posádku zeměbraneckou a sice 29. praporu zeměbrany z Hradce Králové (dnes by je Hradec nepustil). K přeložení tohoto praporu do Jaroměře došlo proto, že město Trutnov se posádky zeměbranecké zřeklo a sice byl to prapor č. 44, který byl přesazen do Jičína. Naši odvedenci k zeměbraně byli povoláváni na cvičení ke 44. praporu do Trutnova; jak se pamatuji byli z prvních odvedenců zařaděni do Trutnova : Václav Čížek, pilníkář, Josef Hofman, obuvník, František Šlosárek, řezník, Josef Kadeřávek, mlynářský, vesměs z Jakubova a Josef Chmelík, obuvník (hamburák) z Pražského předměstí. Václav Čížek, když se stal "frajtrem", titulován mezi přáteli majorem, tento titul zůstal mu do smrti.

Jaroměř byla povinna postaviti kasárna. Kde stojí je každému známo, stavbu provedl stavitel Rechziegel; nováčci - rukovalo jich vždy 250 mužů - byli umístěni v těchto kasárnách. Nájemné, které erár městu platil, vyneslo tolik, že kapitál byl za 25 roků splacen; stavba nestála Jaroměř ani krejcar, naopak z tohoto nájmu ještě 1 ½ % zbylo přebytečně do měst. důchodu.

Prvním velitelem 29. praporu zeměbraneckého v Jaroměři byl setník Václav Raschin, později šlechtickým predikátem z Raschinfelsu; velitelem zásobovacího skladiště setník Václav Slavíček, puškařem šikovatel Kreizig, ostatní jména mi vymizela z paměti, uniforma byla modrá blůza s červenými výložkami, kalhoty a čepice z tmavošedého sukna, zbraň puška systém Vendlovka, poboční zbraň delší bajonet, řemen černý. Kantinu obstarávala rodina Kreuzinkova. Pan hejtman Raschin a Slavíček byli jako velitelé, velmi dobří k svým podřízeným, taktéž i ostatnímu důstojnictvu se dobře pod nimi sloužilo. Oba velitelé i se svými rodinami snášeli se s civilním obyvatelstvem města Jaroměře velmi přátelsky neb byli národnosti české, navštěvovali pilně naše divadla, plesy a jiné zábavy, takže žádné napětí a škrobenosti jak to za Rakouska z větší části mezi důstojníky a civilním obyvatelstvem bývalo, nikdy nebylo.

Pan setník Raschin pobyl až do svého jmenování plukovníkem v Jaroměři, tedy hezkých pár roků a jako velitel pluku č. 11 přeložen byl do Jičína; když odcházel do výslužby byl jmenován generálem k stálému pobytu přesídlil do Prahy, kdež ke konci války zemřel.

Dne 1. října 1891 nařízená reorganisace celé zeměbrany a postavena na roveň se řadovým vojskem a utvořeny nové pluky z dosavadních praporů a sice počtem 36 pluků, z nich brigády a z těchto divise; zrušená dosavadní uniforma a vojsko obdrželo kabáty a blůzy barvy jako myslivci s kalhotami tmavošedými, lemovanými zelenou proužkou, myslivecké klobouky s peřím kohoutím a číslem pluku. Pušky Vendlovky a delší bajonet s černými řemeny, ostatní vše jako u řadového vojska. Jaroměřský prapor č. 3 zvýšen na počet mužů stálého vojska 260 s dvouletou službou, měl 1 velitele, 1 adjutanta, 4 setníky a 10 důstojníků, 1 lékaře a 1 puškaře.

Stravování důstojnictva bylo v hotelu "U dvou jelenů", kde jsem co hoteliér působil, toto zůstalo až do mého odchodu v roce 1901, na to zavedena vlastní důstojnická menáž v kasárnách.

Poněvadž nyní místnosti kasárenské nestačily pro stálý počet vojska a ubytování jeho, dále pro cvičení nováčků a větší počet cvičení odbývajících záložníků, musela obec postaviti ještě na dvoře 2 postraní kasárna, v nichž také zřízena kantina a ostatní ubikace.

V roce 1895 byla obec Jaroměř vyzvána, aby přistavěla k dosavdním kasárnám ještě jednu budovu v zadu dvora pro ubytování většího počtu záložníků. Tehdejší starosta města byl pan Karel Lánský, který se postavil ještě s některými obecními staršími proti stavbě, zejména vyházela tato oposice z hostince u Anděla, kde byl hostinským pan Karel Kudrnáč, takto s Lánským antimilitaristé, za důvod uváděli, že pak musí se také stavět německá škola a že Jaroměř může býti poněmčena (k smíchu to by pak nestálo naše češství za šňupec tabáku). V městské radě i obecním zastupitelstvu, až na několik hlasů, návrh na stavbu prošel a budova postavena, takže z nájmu, který erár platil, jsou celá kasárna majetkem obce, aniž by obec, jak jsem nahoře uvedl, nějaké vydání se stavbou měla a také nikdy obyvatelstvo jaroměřské z našich landveráků škody nemělo, naopak živnostnictvo a obchodnictvo mělo dobré výdělky, ať již přímo nebo nepřímo, zvlášť za velitelství Raschinova byly zde po několik roků odbývány plukovní cvičení, takže celý pluk č. 11 z Jičína po 14 dnů zde tábořil a cvičil sesílen reservisty. Co přišlo peněz do města a všechny zde zůstaly a Jaroměř se neponěmčila, aniž jsme musili německou školu stavěti. Většina důstojnictva, šikovatelé, poddůstojnictvo a mužstvo byli národnosti české a mnohá dívenka jaroměřská, provdavši se za důstojníka neb šikovatele, děkuje za své štěstí jaroměřským landvérákům.

Po veliteli Raschinovi jmenován velitelem praporu Jan Walter, německé národnosti, muž však vzdělaný koncilientní, dobrého srdce, který se záhy české řeči přiučil a byl pravým tatíkem svého mužstva a důstojnictva. To se nejlépe ukazovalo, jak se mužně a charakterně zachoval při demonstracích v r. 1898 při Badenových jazykových nařízeních proti vzbouřeným masám lidu, žádaje lid slovy srdečnými, aby se rozešli bez nějakého neštěstí, za které on by nijak nemohl. Po odchodu z Jaroměře byl povolán jako podplukovník do ministerstva zeměbrany, dosáhnuv hodnosti generála, odešel ještě před válkou do výslužby. Po něm a odchodu praporu zeměbraneckého do války a vůbec do převratu, vystřídalo se ještě několik velitelů, starších i mladších důstojníků společensky s obyvatelstvem v dobré shodě vycházejících. V roce 1914, kdy počala světová válka, byl posledním velitelem zde podplukovník baron Gautsch, bratr ministra Gautsche; prapor náš č. 3 byl zmobilisován a jednoho dne v měsíci září v plné válečné výzbroji noře se v záplavě květin, doprovázen městskou radou a velikým množstvím obyvatelstva místního i vůkolního na nádraží jaroměřské, odjel na ruskou frontu do vřavy bitevní. Mnoho-li se těchto jaroměřských landveráků opět ku svým rodinám z vojny domů navrátilo, není známo. Po odchodu jeho ustanoven prozatimním velitelem zbývajícího kádru mužstva v kasárnách nadporučík pan Ferda Havlíček, který mnoho zdejších občanů landveráků zachránil od běsu válečného, ponechav je v domácí službě, všecka čest a dík srdečný za veliké dobrodiní, které jim prokázal. Asi v roce 1916 neb 1917 byl povolán pan nadporučík Havlíček se zbytkem kádru do Jičína k velitelství pluku a když po převratu v naší republice zeměbranecké pluky byly zrušeny, odvezen archiv a ostatní věci, které praporu č. 3 náležely ke pluku do Jičína a byl konec jaroměřských landveráků."

(Z knihy "Vzpomínky ze staré i nové Jaroměře" od Václava Hejny, vydáno v r. 1936)